Reklama
 
Blog | David Uhlíř

Ztraceno v rumunském překladu

Před půl rokem jsem neuváženě slíbil, že zajedu na podzim do Bukurešti. Na advokátní kongres. Moje žena tentokrát  odmítla jet se mnou. Co jsem starší, nerad cestuju sám, v hotelových pokojích mne přepadá panika. Pohled do zrcadla, když před ním stojím bez pyžama, patří mezi ty horší zážitky. Po půlnoci, když nemůžu spát, hledám marně útěchu v minibaru. 

Cesta začala děsně. Už v Ruzyni se mi spustila krev z nosu. Na pánských záchodcích bylo zavřeno, vnikl jsem na toaletu pro invalidy a nacpal si do jedné nosní dírky velký žmolek ze zeleného papírového ručníku. Nos se mi zvláštně vyboulil na jednu stranu. Přesto mne pustili na palubu letadal a tam mi dali kafe a housku se šunkou.

Po přistání v Bukurešti mne přepadla panická ataka. Stál jsem u výdeje zavazadel a čekal na svůj kufr. Kolem mne se strkala zvláštní individua v kožených bundách, jeden český plešatý diplomat a pár advokátů z celého světa. Individua v kožených bundách  mne děsila nejméně, navzdory svým zlatým řetězům.

Před letištěm stála fronta na taxíky, přede mnou manželé Levinovi z Chicaga, paní Levinová v cestovních teplákách zpovídala rumunského zřízence, zda je rumunština jazyk slovanský či románský. Taková zvídavá paní. Nejdřív jsem se panem Levinem dohodl, že se svezu s nimi, pak mne pojala hrůza z toho, že budu zpovídán o jazykových zvláštnostech východoevropských jazyků a českoslovenštiny zvlášť. Nechal jsem Levina a Levinovou jet a dočkal se vlastního taxíku.

Reklama

V mrákotách jsem dorazil do hotelu a ukryl se do pokoje. Nacpal jsem si do nosu nový smotek toaletního papíru, pustil si v televizi BBC a upadl do mrákot.  V podvečer jsem se probral, rozhodl se vynechat slavnostní zahájení kongresu s recepcí, povečeřel jsem brambůrky a dvě piva z minibaru a pak jsem v  polovičních mrákotách přečkal noc na kraji postele.

Druhý den dopoledne začal kongres ve slavném Čaušeskově paláci. Po slavnostních řečech zahajovacího zasedání se přihlásil ke slovu důstojný bělovlasý pán, kterého předsedající uvedl jako prezidenta advokátní komory z Kyrgyzstánu. Důstojný pán pravil, že je prezident advokátní komory Kurdistánu a seznámil nás s pokroky v kurdistánské legislativě, zejména o stíhání násilí na manželkách, humanizaci vězenství a o opatřeních k omezení mnohoženství. Jeho projev zněl v arabštině jako kázání. Střídavě jsem si ve sluchátkách pouštěl anglický a francouzský překlad, ale málo naplat, emočně měl ke kázání simultání překlad dost daleko. 

Poté povstal jiný důstojný  bělovlasý pán z Damašku a kurdského advokáta proklel, neboť v Iráku, americkými imperialisty okupované zemi, je právo utlačováno, obhájci Sadáma byli zavražděni, prezident irácké advokátní komory se uchýlil do exilu v Damašku v obavě o svůj život, Kurdové jsou zrádci irácké vlasti – rodné mateři. I v jeho podání zněla arabština majestátně.

Předsedající pravil, že toto fórum je apolitické. Řečtí advokáti spolkli své protesty proti Makedonii. Makedonští advokáti si taky mysleli své. Všichni jsme si mysleli své, klepali jsme se v nevytopitelném paláci zimou, a pak jsme si šli stoupnout do fronty na pisoáry.

Pisoáry byly ozdobeny pečetěmi z plastelíny podobně, jako sklad zbraní v mém bývalém VÚ 5712 v Olomouci v roce 1979. Představoval jsem si, jak v noci kontrolují strážní v Čaušeskově paláci neporušenost pečetí, jestli se někdo ilegálně nevymočil?

Zase jsem si na pisoáru nacpal do nosu novou dávku toaletního papíru a šel jsem se naobědvat. K obědu (studené brambory, studené maso se studenou omáčkou) se podávalo povzbuzující rumunské červené. Odpoledne jsem strávil mile oblouzněn na panelové diskusi o zvláštnostech znaleckých posudků ve věcech týkajících se náhrady škody, uplatňované proti zdravotnickým zařízením postupujícím non lege artis. Panelovou diskusi řídil kolega Levin, paní Levinová seděla v publiku a na závěr manželovi pěkně zatleskala. Zatleskali jsme všichni.

Celkově se mi ulevilo, až když jsem se dal do řeči s několika mladými rumunskými advokáty a advokátkami.  Byli milí, vzdělaní, uměli přiměřeně anglicky a francouzsky, byli hrdí na to, že Rumunsko je v EU. Když byl popraven Čaušesku a jeho žena, bylo jim deset. Komunismus pro ně byl jen dávná a obskurní historie.  Těšili se z života, cestování, práce a svobody. Kritizovali své politiky stejně, jako to děláme my, za jejich nepoctivost, korupční jednání, nedůstojnost a malichernost. Měli chuť do života, radost, optimismus a energii.

Chtěli mi ukázat z Bukurešti to nejlepší. Malý kostelík, staré čtvrti, trosky paláce, hospody. Připadalo mi to všechno podobné Praze před osmnácti lety. A dost jsem jim to záviděl.