Poslouchal jsem na parlamentní konferenci k 30. výročí ústavy příspěvky pánů Rychetského, Pitharta, Kysely, Vystrčila, Přibáně a řady dalších. Svrběl mě jazyk, ale řekl jsem si, že to svoje přirovnání můžu taky napsat na blog. Výklad pomocí přirovnání může být scestný, ale tohle je spíš takové podobenství.
Michal Horáček vedl knižní rozhovor s Ladislavem „Denisem“ Vereckým, vydaná knížka se jmenuje Kdo víc vsadí, ten víc bere. Horáček tam vzpomíná mimo jiné na svůj divoký předrevoluční život a na prostředí nelegálních hazardních hráčů. Když jsem to četl, tak mě fascinoval otevřený popis pravidel, kterými se profesionální (falešní?) hráči řídili. Byla to jakási metapravidla karetní hry. Hejlové znali jen jen ta základní pravidla, ale profesionálové se řídili ještě svými důležitějšími pravidly, jejichž účelem bylo odrbání hejlů.
Pro sebe to nezývám pravidly seznanými a neseznanými. Když si přečtete ústavu, najdete tam pravidla seznaná. Píšu to nerad, ale ti, kteří je považují za jediná užívaná, se podobají hejlům popsaným v Horáčkově rozhovoru. Vidíme kolem sebe totiž profesionální hráče, kteří se řídí pravidly neseznanými; cílem jejich hry není hrát, ale odrbat hejly.
Jak se má zachovat hejl, který se dostane do hry s profesionálními hráči? Může odejít od stolu a oželet prohrané, nebo má riskovat konflikt a demaskovat „profesionály“? V ústavním systému nelze odejít od stolu, je třeba tahle neseznaná pravidla pojmenovat a odmítnout je. Vstoupit do konfliktu, bojovat za dodržování pravidel. Připravit se na to, že profesionální falešní hráči budou existenci svých metapravidel popírat a dovolávat se toho, abychom my ostatní dodržovali základní pravidla hry, jak jsou napsána a jak je oni ve svůj prospěch vykládají.
Aby bylo jasno, píšu o nápadu prezidenta Zemana jmenovat předsedu ústavního soudu „do foroty.“
Vereckého a Horáčkova knížka stojí za přečtení i z jiných důvodů. Pokud jsem Horáčkovo líčení divokých osmdesátek dezinterpretoval, tak se mu omlouvám. Denis Verecký už není bohužel mezi námi.