Takhle cestovala taky moje babička (Justina Novotná, narozená v předminulém století), když se vracela ze školy domů do podolské cementárny (tam, kde je dnes plavecký stadion). To bylo ještě za císaře pána a když Vltava zamrzla, jelo se na bruslích.
Zase jsem tedy dnes vysedl z tramvaje u železničního mostu a nastoupil se skupinkou cestovatelů na výletní loď. U baru jsme si ještě s jednou paní objednali becherovku a kupodivu jsme byli sami, kdo dělal posádce útratu. Ostatní cestovatelé asi měli svačinku z domova. Někteří si sedli ke stolům, kde obvykle sedávají Japonci s fotoaparáty (taky pěkné klišé, že ano). Někteří cestovatelé postávali na palubě a sledovali lodní ruch. Nikdo se nestrkal, nečetl noviny, ani si nepouštěl do uší muziku. I když bylo pod mrakem a jen pár nad nulou, nálada na lodi byla znamenitá.
Tramvají to obvykle trvá dvě minuty, lodí čtvrt hodiny. Není kam a proč spěchat a je čas myslet si na svoje věci. Posadil jsem se proto v podpalubí do salonku první třídy a naaranžoval jsem si skleničku s becherovkou vedle květin na stole. Počkal jsem, až byl v obraze i tunel.
Po záběru jsem zvedl oči k nebesům a připil babičce na věčnou blaženost. Když jí bylo osmdesát, říkávala : "Kéž by mi bylo znovu šedesát…" A já díky tomu vím, že mé padesátileté kamarádky čeká nejkrásnějších deset let života.
Nazdraví, Justinko!