A co bude napadat kluka po týdnu klauzury?
Český lev má dva ocasy, kolik cecků má mít lvice?
Je chameleon nekuřák?
Vydrží kočka sedět na porcelánu?
Letěl Džugašvili nad Letnou?
Kdy začne nosit Vatikánská garda ruské uniformy?
Byl jsem se v sobotu podívat na klauzurní práce studentů VŠUP a smál jsem se, poskakoval nadšením, vykřikoval, záviděl jsem jim tuhle školu. Povídali jsme si s těmi, kteří tam měli hlídací službu, a moje žena jim po pravdě říkala: "Vy máte ale kliku, my jsme chodili za rohem do takový nudný školy!"
Možná i oni budou za třicet let dělat jen rutinní práce v reklamce, prodávat v lepším knihkupectví, úřadovat v muzeu nebo šít v módním salonu pro bohaté vizuny. Zatím je život i umění náramně baví a to je pro diváka děsně nakažlivé.
Na průvodních textech a popiscích studentů je legrační, jak jim nejde český pravopis. Kdybych umění rozuměl, možná bych viděl i jejich hrubky tvůrčí a řemeslné. Ale nerozumím tomu, a navíc: tyhle chyby mi nevadí, naopak vzbuzují stejně radostný pocit, jako když čtu biblické výklady mé dcery (deset egyptských ran nechal faraon vysázet Mojžíšovi bičem za to, že chtěl se Židama utéct bez dovolení z Egypta do země zaslíbené).
Kdo z laskavých čtenářů Respektu chce v čerpání optimismu pokračovat, může dojít až k Národnímu divadlu do Sklenářovy galerie a podívat se na poslední pastely Karla Malicha. Toho radost neopustila ani v pětaosmdesáti.
Pokud by se měřila fyzikální veličina "hustota nápadů na metr čtverečný", mládí a početní převaha studentů nutně vítězí.
Na druhou stranu: Malich jasně vítězí v běhu na dlouhou trať. Co vy mlaďoši, co budete malovat v létě Páně 2064?
Klauzurní práce studentů VŠUP jsou k vidění ještě do pátku v Praze na náměstí Jana Palacha, bezplatně (důležitá informace pro třicetikorunové šetřílky) každý den od deseti do šesti.