Od té doby je to politicky snazší, zahrát si mariáš. Jak přišly nízkorozpočtové letecké společnosti, je to snazší i ekonomicky. Navíc, jak místo desetihaléřů hrajeme o deseticenty, podstatně se mi zvýšila naděje, že si během večera vydělám na letenku. Letos na jaře kamarád z Ameriky nepotvrdil účast, tak jsem vzal do Kolína náhradníka z Dubče. Mač to byl nádherný, ale po finanční stránce katastrofa – letenku jsem prohrál ještě jednu.
Začali jsme pracovitě působit už v pátek odpoledne, popíjeli jsme pivo kölsch, pojídali sýry. Překáželi jsme v kuchyni, chválili kamarádovu německou manželku a německou dceru, i jeho dvě německé sibiřské kočky. Bylo nám blaze.
Nechali jsme německou manželku dívat se na televizi a zašli do řecké restaurace, pili jsme zatvrzele retsinu, jedli mořské potvory a jinak se radovali. Pak jsme se vrátili do bytu ke kočkám a manželce a pokračovali v působení. Kočky byly skvělé. Pořád chtěly chodit z kuchyně na balkón a zpátky. Seděl jsem u dveří, tak jsem dělal dveřníka. Kocour seděl na balkóně za dveřmi a fixíroval mě. Otevřel jsem dveře, kocour se ani nehnul. Ještě nechce dovnitř, řekl kamarád. Zavřel jsem dveře. Kocour položil tlapku na dveře, už chce dovnitř. Otevřel jsem a kocour blahovolně vstoupil. Napil se v kuchyni vody a zase si stoupnul ke dveřím. Chce ven, řekl kamarád mezi licitací. Ale nedává tlapku na dveře, opáčil jsem. Pokud se jde ven, tlapka se nedává! Tak jsem otevřel…
Než jsme si šli lehnout, poprosil jsem německou manželku o něco na čtení do postele. Půjčila mi knížku Reading Lolita in Tehran. Napsala ji Azar Nafisi, perská profesorka anglické literatury. Najednou se mi veselý pobyt v Kolíně rozpadl na dvě části. Vnější povídání s kamarády, vynášení do betla, pití piva, pojídání klobásek. Vnitřní rozhovor s paní Nafisi o totalitním režimu.
Otec paní Nafisi byl za doby panování šáha Rézy Pahlavího starostou Teheránu, ale upadl v nemilost a skončil na léta ve vězení. Jeho dcera byla vzdělána na americké univerzitě a po pádu šáhova režimu se vrátila do Teheránu, aby učila americkou literaturu na universitě. Popisuje to, co starší z nás východoevropanů dobře znají – šikanu kvůli oblečení a účesu, vězení za knížky. Extremistická menšina ovládne veřejný prostor. Většina je přinucena skrýt se za závojem a čádorem. Jen v nejužším soukromí smí žena ukázat růžové ponožky, tričko, make-up. Jen v rodinném kruhu se smí vyslovit názor. Jak to dobře známe. Z knihoven mizí knihy i dávno mrtvých autorů. Lidé mizí ve vězení z malicherných důvodů. Přednášet o Nabokovovi je na univerzitě na hranici vlastizrady.
Nikdy předtím jsem nechápal Lilitu tak, jak ji četla Azar Nafisi se svými žáky – jako obraz dvanáctileté dívky týrané pedofilním otčímem Humbertem, jako metaforu pro pokoření ženy mužem, obraz násilí fundamentalistického režimu na lidech.
Význačný funkcionář této univezity naproti tomu svým studentům přednáší o Lolitě jako o nemravné dívce, která svádí a sexuálně trýzní oduševnělého intelektuála Humberta …
Při čtení Lolity v Teheránu jsem usnul a zdálo se mi stříhání mániček v sedmdesátých letech.
V sobotu jsme vyrazili s kamarády do města, zašli do pivnice u katedrály na oběd. Objednal jsem si klobásku s kapustou a opečeným bramborem a dostal jsem bratwurst vskutku impozantního rozměru. Azar Nafisi píše o složitém teologicko-kulinářském problému, který řešil ajatolláh Chomejní v jednom svém traktátu. Muži, který potřebuje uspokojit svouji touhu, lze schválit styk se zvířetem. Co pak ale s takovým zvířetem, třeba kuřátkem? Může ho tento muž pojíst nebo ho nabídnout své rodině nebo sousedům? Ajatolláh vysvětluje, že rodině nebo bezprostřednímu sousedu nikoliv, když je to však soused ob dvoje dveře …
Je to zvláštní, jak jsou lidé ovládáni omezováním základních pudových potřeb. Jakoby příkaz: no sex, drugs and rock-n-roll (pro starší: ženy, víno, zpěv), byl magickou formulí, která všem náboženstvím dává vládu nad člověkem. Nikdy jsem nepochopil, proč někdo smí souložit s kuřetem, ale nesmí ho sníst, proč si někdo nesmí dát svíčkovou nebo buřty s cibulí a pivo. Proč někdo nesmí pít víno a někdo musí pít kravskou moč?
Vzhledem k nepřítomnosti církevních a jiných autorit (kupř. moje žena považuje vepřové a plnotučný sýr za jedy) jsme si dopřávali vepřového, hovězího, sýra i piva dosytosti. Jeden z pomocných číšníků si sedl se svým obědem k vedlejšímu stolu pro osm osob, demokracie v praxi. V Česku by musel jíst v kuchyni. Nějaký žíznivec si chtěl k němu přisednout, ale vrchní číšník jej neprodleně vyhnal, pane, to je personální stůl! Moc se mi to líbilo, na hosty musí být přísnost v každém Kolíně. Všichni se mračili.
Šel jsem si pak koupit tvídové sako, model Šťastný Jim. V celém Kolíně ho neměli. Po ulicích chodili samí starší lidé, s dětmi jen Turci. V krámech se na mne prodavači usmívali, postarší manželské páry nakupovaly vážně obleky Hugo Boss, ekonomická krize v praxi. Bohužel, pane, tvídová saka nevedeme.
Až když jsem se vrátil do Prahy, tak jsem si přečetl v novinách, že tvídová saka jsou out. Novinář psal, že žádný mladý progresivní člen ODS by si na sebe takové nevzal. Nejsou in.
Ještěže tuzemské předpisy o nošení tvídových sak jsou benevolentnější, než ty perské o čádoru.