Začnu od Adama. Na začátku druhé světové války můj dědeček mlynář nakoupil tisíce konzerv se sardinkami, aby ve válečné nouzi měla rodina co jíst. Kromě toho sardinky byly zdravé, konzervy trvanlivé. A tak moje maminka Hana a její starší sestra Magda šest válečných let jezdily lokálkou na gymnázium do Boskovic a jako svačinku si vozily chleby se sardinkami. Když na vlak ze Skalice do Boskovic zaútočili kotláři, cestující skákali do polí a příkopů. Kolem lítaly kulky a svačinky se sardinkami. Spolužáci dali tetičce a mamince ty pěkné přezdívky : Malá a Velká Sardinka.
Po válce se Velká Sardinka provdala do ciziny, povila několik mých bratranců a sestřenic, a když mi umřela maminka Malá Sardinka, moc hezky mi ji suplovala. Pak jejího muže a mého strýčka Billa taky skolila nemoc a Velká Sardinka zůstala na děti a život sama, osvědčila se ale jako silná ženská, musela si vydělávat na živobytí v novinách, cepovala vnoučata, a dokonce je naučila česky. Dodnes její vnoučata česky umí a když přijedou do Prahy, pěkně si v hospodě pokecají – velká výhoda.
V roce 1990 jeden tetiččin spolužák z Boskovic vyjel do Francie a když se s mojí tetou potkal, tak zjistil, že těch čtyřicet let na jeho obdivu k Velké Sardince nic nezměnilo. A naopak. Prostě – poslední láska v Paříži. Nejvíc se mi na tom líbí, jak moji bratranci a sestřenice dodnes berou toho spolužáka za vlastního.
Magdu si pak vzal pán Bůh najednou, bez trápení, uprostřed štěstí a sezóny nového vína. Před pohřbem jsme ochutnávali víno, vzpomínali na obě Sardinky, hodně jsme se smáli a málo plakali. Moje žena byla v tu dobu v jiném stavu, čekala holčičku. Pověrečně si myslím, že nově narozené dítě nahrazuje některého zesnulého z rodiny. Tak naší Magdaleně vyprávím o její tetě Velké Sardince, jak uměla hrát tenis, na piáno a francouzsky, jak psala básně do svého deníku…
Taky proto vím, že stará láska nerezaví. Jen škoda, že ani s Malou ani s Velkou Sardinkou si o tom nepromluvím. Ale sezóna nového beaujolais mi dává vždycky možnost imaginárního rozhovoru a nutí mne k hloupě sentimentálním vzpomínkám. Díky Bohu za vinotéky.