Pavla Aubrechtová a Vladimír Gebauer jsou manželé, výtvarníci. Koho zajímá, co dělají, ten si to vygůgluje, od toho tady nepíšu. Co si ale nevygůglujete, to jsou jejich návrhy porcelánu, které před lety dělali na jakémsi porcelánovém symposiu. Viděl jsem to u nich v ateliéru a propadl jsem tomu. Zvlášť jeden kávový servis s modrými hvězdičkami mě vzal u srdce. Pavla Aubrechtová si udělala malinkatá razítka s hvězdičkami, posela jimi jedním za druhým drobnými a pečlivými otisky bílé šálky, podšálky, konvičky a další potřebné serepatičky k pití kávy. Pak je v porcelánce poglazovali a vypálili, takže vznikl jedinečný exemplář 3D koláže. Už jste si Aubrechtovou určitě vygůglovali, takže víte, o jakých kolážích píšu.
Před nějakou dobou jsme s paní Aubrechtovou mluvili, mluvili a domluvili se, že mi servis s modrými hvězdičkami možná nechá. Tak jsem se o svátečním pondělku vypravil do Nového Strašecí i se slečnou P.
Nakupování umění ve Strašecí má své orientální rituály. Nejdřív se pije čaj a pojídají sladkosti na zahradě, hovoří se o kočkách, rodině, výstavách, práci a ukazují se fotografie z výstav a katalogy. Teprve pak se přejde k věci a jde se do ateliéru. I tentokrát jsme nejdřív zasedli k čaji na dvorečku, zlou kočku paní Aubrechtová zahnala do sklepa a ukazovala slečně P. své katalogy: „Tohle a tohle a tohle taky má pan Uhlíř. A tohle a tohle taky.“ Povídám, že to zůstalo všechno mé paní.
„Třeba vám to vrátí. Třeba se k vám vrátí.“ Na to slečna P. vyjádřila naději, že se paní nevrátí a paní Aubrechtové to došlo. Tak jsme šli do aťasu a po velmi neorientálním handrkování o ceně (nechci za to od vás moc? ne to není moc, to rád dám!) jsme udělali deal. Uzavřeli ústní kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo autorské dílo.
Součástí každého pořádného obchodu je tzv. „last minute hair cut“, stažení obchodního partnera/protivníka o nějakou výhodu, snížení kupní ceny, prodloužení záruky.
I v našem případě k tomu došlo, byť stejně neorientálně. Přesvědčil jsem paní Aubrechtovou, aby si nechala v úschově jeden šálek ze šesti. Nemohl jsem se dívat na to, jak nerada se se svým dílem loučí. Až k nám jednou v Brně přijdou na kávu čtyři hosté, jeden z nich dostane kafe do skleničky od hořčice, jeho právoplatný hrníček zůstává v depozitu ve Strašecí.
Při loučení mi paní Aubrechtová prorokovala, že jsme se viděli naposledy, protože v reálu buď spáchám sebevraždu, nebo mne slečna P. vezme břitvou. Věřím, že paní A. je lepší výtvarnice než věštkyně. A o Realu Madrid toho ví stejně málo jako já.
Večer doma mi došlo, že jsem se nezeptal Pavly Aubrechtové na název její kávové soupravy. Tak jsem zmateně esemskoval poděkování a dotaz, jak se souprava jmenuje. A když jsem nedostal odpověď, tak jsem navrhoval „Immanuel Kant“ v matné vzpomínce na hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Říkal jsem si, když někdo dělá kávový servis „Franz Kafka“, mohl bych mít Kanta.
Paní Aubrechtová mi odpověděla, že třeba „Hvězdičky“. Překlad Kanta do normální mluvy. Hvězdičky nade mnou a to, co mám v srdci.
Ale tohle zní tak děsně! Hvězdičky, lidičky a srdíčko, bratři Nedvědi a Lucie Bílá… Immanuelíček Kantíček.
Asi to bude servis „Pavla“.