Existují dvě představy, jak vybrat prezidenta. První říká, že kandidát na prezidenta se nehledá, protože budoucí prezident prostě ční ve společnosti tak, že ho nelze přehlédnout, a proto budiž zvolen. Druhá představa říká, že prezidenta je třeba pečlivě hledat, nalézt, a pak si ho zvolit. V československých (a českých) dějinách se setkáváme s tím, že naši prezidenti většinou nebyli hledáni, ale že čněli před společností, která neměla moc na výběr. Někdy to dopadlo dobře, častěji špatně.
Čtu stať Václava Černého z roku 1966 o Michelu de Montaigne (což mě přivádí k této úvaze). Líčí v ní, jak pana de Montaigne v malých italských lázních kdesi u města Lukky roku 1581 „stihl hlas povinnosti: za jeho nepřítomnosti ho bordeauxští konšelé zvolili starostou města, sám král silně naléhal, aby volbu přijal…“
Tehdy se Montaigne stal starostou města zužovaného občanskou válkou a morem, aniž by se o takové postavení ucházel. Nežádaného úkolu se ujal a zhostil se ho se ctí.
Michel de Montaigne vždy uměl rozlišoval dobře mezi tím, zda vystupuje jako soukromá osoba, pan de Montaigne, nebo jako veřejná osoba, starosta města Bordeaux. Proto ve svých Esejích píše, že „byť sedíte na nejvyšším trůnu světa, vždycky tam sedíte jen svou vlastní prdelí.“
Tento druhý způsob výběru starosty či prezidenta se mi proto líbí daleko víc. Přál bych si, abychom obdobně jako konšelé města Bordeaux v roce 1581 i my příští rok společně našli vhodného prezidenta a přiměli ho ujmout se jeho úkolu. Čerstvý přehled sebevědomých zájemců o funkci prezidenta mě přesvědčuje, že bychom neměli vybírat mezi těmi, kdo se o funkci hlasitě hlásí (navzdory svým minulým ostudám a selháním), ale že bychom sami měli oslovit vhodného člověka.
Mám několik nápadů, na koho bychom se měli obrátit. Jedním z mých favoritů je JUDr. Josef Baxa, nedávný předseda Nejvyššího správního soudu.
Ostatně i Michel de Montaigne byl právník a soudil v Bordeaux dřív, než se stal starostou. (Abych to srovnání nepřehnal, Baxa zatím žádné Eseje nenapsal a nezdá se, že by se k tomu chystal.)