Reklama
 
Blog | David Uhlíř

Eliška Junková

Když jí bylo sedmdesát let, svezla mě svým posledním autem. Jela rychle a elegantně. Nedlouho potom vůz prodala a přestala jezdit. Říkala, že už hůř vidí a že by mohla být nebezpečná ostatním. Asi o deset let později ale se smíchem vyprávěla, že ji zase posadili za volant bugatky kvůli nějakému televiznímu natáčení, tak ji nechala nastartovat a trochu ji zatáčkami protáhla, jako zamlada. Majitel bugatky s ní jel jako spolujezdec a z té pocty se orosil.

Bylo mi pět, dostal jsem od ní dřevěné autíčko. Přišla k nám navštívit svoji přítelkyni Věru (moji babičku, před kterou se slovo ba….. ani nesmělo vyslovit). Hrál jsem si s autíčkem na podlaze. Eliška a Věra, šarmantní drobné dámy v kostýmcích vzor Coco Chanel  si povídaly, pily turka a kouřily mi s chutí pod nos Letky bez filtru. 

Později jsme k ní chodili na návštěvu. Paní Junková měla byt v podkroví budovy švédského velvyslanectví na Hradčanech, s úžasným výhledem z terasy na Petřín a na celou Prahu. Na krásnějším místě jsem ještě šampus nepil. O narozeninách paní Junkové se vždycky podávalo šampaňské a úchvatné studené saláty a jiné dobrůtky. Dobrůtky vyráběla prý nejlepší kuchařka v Praze, kterou paní Junková podědila po profesoru Cibulkovi. Profesor Josef Cibulka byl katolický kněz, ředitel Národní galerie, teoretik umění a za první republiky taky proslavený labužník. Na ty narozeniny jsem chodil opravdu rád. Mňam. Od té doby si také pamatuji, že se šampaňské nalévá jen do třetiny sklenky a když bublinky opadnou, nesmí se dolévat.

Na chodbě na hosty vztekle štěkal  jezevčík Vitus a všude visely obrázky kachen, které Eliška sbírala. Kachny, kachny, kachny. Na sofa posedával vždycky nějaký milovník legendy Bugatti. Eliška povídala a povídala, měla v sobě zuřivý motor, vražedné množství energie. Atomová bomba v lidské podobě. 

Reklama

Občas jí režim povolil vyjet ven, na nějaký sraz veteránů. Když to bylo v Paříži, nejdřív k smrti utahala Louise Chirona, svého favorita. Potom uchvátila  moji tetičku Velkou Sardinku a několik dní s ní trajdala po Paříži a přitom povídala a povídala a mlela a mlela. Po jejím odjezdu si Paříž vzala dva dny volna k oddechu.

Dnes je to patnáct let, které uplynuly od její smrti. Představuju si to takhle : svatý Petr dostane svolení, aby Elišku pustil aspoň na pár dní na zpátky na zem. Andělské kůry si vezmou dva dny volna. Eliška v kalupu znovu proběhne těch svých devadesátčtyři let a svatý Kryštof zařídí, aby se tentokrát vodní pumpa její bugatky na Targa Florio nezadřela. Eliška se vrátí na nebe se zlatou a všem svatým ten závod vylíčí zatáčku po zatáčce.