Dědeček mého dědečka se jmenoval Čeněk Uhlíř. Soudím, že se narodil někdy kolem roku 1815 v selské rodině v Jetěticích u Písku. Vystudoval medicínu a působil vPraze jako chirurg. Bůh suď, jak taková chirurgie bez anestezie vypadala. Nevímo něm, kde praktikoval, kdy a jak zemřel. Zachovala se mi jen jedna jeho ateliérová fotografie, na koberci s květinovým vzorem stojí štíhlý padesátiletý muž se smutnými ústy a počínající pleší. Má na sobě pokrčené světlé kalhoty bez puků, černý kabátec, bílou košili s měkým límcem a nedbale uvázaného motýlka. Zdá se, že se u fotografa zastavil cestou domů z ordinace, aby konečně vyhověl manželčinu přání.Marně v jeho obličeji hledám podobu s někým z rodiny.
Čeňkovi Uhlířovi se jeho syn Josef (a můj pradědeček) narodil roku1867 v Praze.
Pradědečka Josefa Uhlíře jsem nepotkal, zemřel 15.12.1947, několik let předmým narozením. Přesto mám pocit, že je mi blízký a důvěrný. Jako dítě jsem se hřálu vysokých kachlových kamen, které nechal postavit v jídelně svého domu na Ořechovce,bral jsem do rukou každý den stejné předměty jako on,sedával jsem na stejné židlia u stejného stolu. Jedl jsem jablka ze stromu, který zasadil. Když se dívám najeho fotografii z mládí, připadá mi stejně blízký a stejně cizí, jako si připadám sám na svých fotografiích před dvaceti lety.
Pradědeček Josef byl muž schopný, pracovitý, ambiciózní a úspěšný. Vystudoval práva na pražské Karlo –Ferdinandově universitě a promoval v roce 1893. Po nějaké době justiční praxese po zbytek života věnoval správnímu právu. Nejprve byl ředitelem městských úřadů v Písku, dnes by se řeklo tajemníkem magistrátu. Po vzniku republiky se stal vysokým úředníkem ministerstva vnitra v oblasti civilní správy, a setrval tam až do svého odchodu do penze v r. 1927.
Můj pradědeček byl dítětem Rakouska – Uherska a sebevědomého českého vlastenectví. Akurátní, pracovitý úředník a otec rodiny. Pokud měl nějaké vášně, hříchy, divoké touhy či neřesti, nikdo onich nevěděl. K podřízeným v práci asi náročný, současně ochotný pomoci přímluvou a drobnou protekcí. Snoubence služky dostal k četnictvu, jinému dopomohl ke koncesi na trafiku. Některé jeho odborné publikace nesou cimrmanovské názvy: „Jsou-li obecní starostové povinni potvrzovati knížky čelední?" nebo „Obecní a okresní pokladny pro léčení nemocné čeledi." František Weyr si stěžujeve svých Pamětech na pradědečka, který jej měl kritizovat a „s velkou důležitostípoukazovat na nedostatky úřední práce" Weyrovy – rejstříku k zemskému zákoníku. Podle Weyra v tom byl kus nelásky k „vídeňskému docentovi".
Monarchie připravila mého pradědečka o jeho staršího syna Bohuslava, který se zastřelil před koncem první světové války, neschopen dále snášet strádání na italské frontě a šikanu nadřízeného. Bylo mu dvaadvacet let.
Naproti tomu mladá republika povýšila úředníka z okresu na významné místo v hlavním městě, nepochybně si polepšil i finančně. Do penze odcházel s plným platem, který tehdy prý činil 5.000 korun měsíčně. Auto stálo 25.000 korun, párek s rohlíkem v automatu korunu. Pradědeček z penze splatil hypotéku na rodinný domek.
Není divu, že byl republikán a vlastenec. Prezidenta Masaryka měl ale za „ješitného dědka". Pohled státního úředníka na prezidenta bývá často důvěrnější a méně lichotivý. Ani já si ale neumím představit, že by dnes někdo stavěl na náměstí sochy Václava Klause či po něm pojmenovával nádraží.