Od dob, kdy jsem jako redaktor ilegálního strojopisného časopisu Neher, vydávaného na gymnáziu Leninova (za svobodna Velvarská), opisoval pro vzdělání spolužáků texty Jakuba Demla, jsem necítil povinnost šířit cizí moudra. Není mi ale pomoci, tuhle knihu musím laskavým čtenářům svého blogu doporučit třeba násilím, nebo přinejmenším volnou citací. Mladý cestovatel romantik (v doprovodu takřka náhodné spolucestovatelky Evičky-Jévočky) popisuje svoji první cestu na Sibiř na počátku devadesátých let minulého století:
"Po přistání v osadě Mutoraj jsme okamžitě vystřízlivěli. Hned jak jsme vystoupili na břeh říčky Čuni, zahalila nás mračna komárů, skrz která jsem spatřil křivolaké dřevěné chatrče, pár po zemi se válejících opilců, pokuřující usoplené školáky, ulice připomínající jedno dlouhé smetiště, a psy, desítky štěkajících a vrčících hafanů, kteří dozajista dobře vědí, kdo v téhle vesnici se sto čtyřiceti obyvateli není místní. Pilot udělal rozmáchlé, ironické gesto a řekl s pohrdavým úšklebkem : Tak to je Mutoraj, město – hrdina!
K vrtulníku se začínali sbíhat zdejší obyvatelé a vyjeveně si nás prohlíželi. Byli všichni nejméně o hlavu menší než já, vrásčití, žlutí, šikmoocí, s úsměvy plnými děr a zkažených zubů, oblečení většinou v montérkách nebo starých oblecích, na hlavách placaté čepice, na nohou gumové holinky. Podíval jsem se na Jévočku a ona na mě. Pokrčil jsem rameny a ona se pousmála. Začala snad v tu chvíli tušit, kolik úsilí bude zapotřebí, aby z toho, co kolem sebe vidí, utvořila později obraz, o kterém nikdo nebude pochybovat, že stojí za to ho spatřit? Ona byla na rozdíl ode mě v takovém druhu tvorby skutečný mistr, protože má fantazii. Mně bohužel nezbývá, než mluvit o tom, co jsem doopravdy zažil."
Nenechte si užít tento čtenářský zážitek. Zkuste také jinou perpektivu a přemýšlejte při o tom, jak viděli ve stejné době osadu Rokytnice nad Jizerou první američtí návštěvníci. Kdo si ještě vzpomíná na doby, kdy si fabričky z textilek neholily nohy a koupaly se jen jednou za týden …