Přiznat omyl není nikdy pozdě. S jistými rozpaky se proto přiznávám, že jsem nejdřív byl odpůrcem tzv. nového občanského zákoníku, který byl později přijat jako zákon č. 89/2012 Sb., později jsem se stal jeho vylepšovatelem v průběhu legislativního procesu, dnes jsem jeho komentátorem, uživatelem a učitelem.V průběhu těch let se můj poměr k němu sice v detailech měnil, většinou byl ale kritický. Nikdy jsem ale jako advokát neměl dostatečnou váhu na to, abych změnil proud událostí, ani jsem tomu nevěnoval dostatečné úsilí.
Vždycky jsem se divil a litoval, že se na vzniku nového kodexu nepodílel zásadní měrou Ústav státu a práva jako součást Akademie věd, tedy vrcholná vědecká instituce v oboru práva. Stejně tak mi přišlo těžko pochopitelné, že jako základ práce a vzor pro legislativní práci byl vzat občanský zákoník z roku 1811 a návrh československého občanského zákoníku z konce 30. let minulého století. Jisté vysvětlení spatřuji v tom, že jedním z ministrů spravedlnosti v rozhodné době byl JUDr. Otakar Motejl, odborník na trestní právo.
Měli jsme přitom možnost vyjít z moderní práce, kterou představuje Common Frame of Reference z roku 2007, dílo předních evropských civilistů (https://en.wikipedia.org/wiki/European_civil_code#Common_Frame_of_Reference). Je příznačné, že toto zcela zásadní dílo moderní evropské civilistiky je v Česku k nalezení jen v knihovně Akademie věd, Ústavního soudu a možná na několika málo dalších místech. Jestli je v knihovně ministerstva spravedlnosti, to netuším.
Nerad to píšu, ale náš současný občanský zákoník je spíš složitá intelektuální šaráda, než jasný návod k právnímu jednání. Takové právnické sudoku. Ctihodný kolega z Cardiffu také v této souvislosti mluví o právnické mentalitě Klubu za starou Prahu. Justice tápe a vrcholné soudní instituce se zbytečně trápí vysvětlováním pythických paragrafů. Předvídatelnost práva je bolestně nízká.
Pro fajnšmekry, kteří mají po ruce úplné znění občanského zákoníku, poukazuji například na § 1878 odst. 2 a § 1994, které si protiřečí, nebo na § 1912 odst. 2, který nedává smysl ani gramaticky, ani právně. Zvláštním případem je ustanovení § 2894 odst. 2, podle kterého kupříkladu chodci přejetému na přechodu (§ 2927) náleží jen náhrada za poškozenou nohavici, nikoliv však za zlomenou nohu. Díky Bohu, v tomto ohledu soudy na doslovné znění zákona vůbec neberou ohled. Buď ho nečtou, nebo vědí, že je to pitomost.
Mohl bych pokračovat dál, kupříkladu úprava dědické posloupnosti ze zákona je nelogická i ve srovnání s úpravou ABGB, opuštění institutu ležící pozůstalosti neumožňuje řešit problém předlužené pozůstalosti v insolvenčním řízení. Pro laiky – když nedej bože zemře váš insolventní obchodní partner, panují zcela absurdně rozdílné právní postupy, jestliže podnikal jako fyzická osoba nebo jako společnost.
Práce na přípravě občanského zákoníku pro 21. a snad i 22. století, pro život ve sjednocené Evropě, nebude jednoduchá ani snadná. Dá se čekat, že proti takové změně bude panovat většinový odpor právnického stavu. Pro žádnou politickou reprezentaci to nebude lákavé téma. Ty strany, které prosadily občanský zákoník 89/2012 Sb., budou přirozeně všechny návrhy na změnu odmítat, potlačovat.
Jestliže ale máme mít konečně funkční občanský zákoník, odpovídající době a současné Evropě, nesmíme takovou snahu vzdát. Věřím v mladé právníky, pracující v mezinárodních advokátních kancelářích, v mladé soudce, kteří mají přehled o světovém dění, ve vysokoškolské učitele s praxí na zahraničních univerzitách, kteří chápou nutnost tohoto úkolu. Moderní občanský zákoník musí reflektovat evropskou úpravu, musí s ní souznít, a hlavně musí být jasný, logický a přehledný. Možné to je, jak ukazuje právě DCFR.
Budeme také se zájmem sledovat legislativní práce na novém slovenském občanském zákoníku, zatím se zdá, ž Slováci budou schopni se poučit z našich chyb a tak z nich profitovat.
Potěšilo by mě, kdyby si některá česká právnická fakulta vzala za úkol na tomto poli pracovat. Bude to na dlouho, nebude to snadné, ale je to nutné.