Reklama
 
Blog | David Uhlíř

Kulturní deníček

Pozdě v noci, když nemohu spát, když vedle mne spí moji blízcí a kočky mi lezou pod peřinu, vzpomínám na hezké věci, které mne v životě potkaly. Kdysi jsem vzpomínal hlavně na podařené mejdany a různé jiné lotroviny, naposledy mne k mému překvapení přepadly vzpomínky na kulturní události. Chtěl bych provést bloggerský pokus a tento článek příští týden upravovat a vylepšovat podle toho, na co si v okamžicích usínání vzpomenu, nebo podle toho, co mi laskaví čtenáři Respektu připomenou. 

První vzpomínka je na Divadlo Za branou. Jan Tříska jako Lorenzaccio byl opěvován kritikami, ale puberťáci z Klubu mladých diváků se smáli jeho hysterické křečovitosti. Hana Maciuchová v Ivanovovi od Čechova měla bezejmennou roli komorné, ale byla naprosto úchvatná. Nevím jak to napsat – hrála tam klasiku, ale současně byla hlavně sama sebou, přitažlivou, sexuálně vyzývavou krásnou dvacetiletou holkou. Když byla na scéně, neviděl jsem nikoho jiného. Pamatuje si to ještě někdo? Nebo jenom já, když nemůžu usnout? Potkal jsem ji nedávno na výstavě fotografií, chodila vážně kolem svých mladistvých portrétů. Neodvážil jsem si ji oslovit, a taky, co říkat po čtyřiceti letech. Bejvala jste taková veselá kočka? Jsem Váš dávný ctitel?

Druhá  vzpomínka je na Semafor. Šli jsme tam s kamarády, abychom viděli slavného a milovaného Jiřího Suchého. Na programu byl Ďábel z Vinohrad. Celou dobu byl na podiu jenom Jiří Šlitr, to pro nás bylo zklamání. Byli jsme to ale pitomci! Mysleli jsme si, že Šlitr jen doplňkem hvězdy, až po jeho smrti jsme zjistili, že se jednalo o dvojhvězdu, která září ve spojení. Podle nahlédnutí do Wikipedie bych řekl, že se jednalo o těsné dotykové dvojhvězdy, které vyplňují Rocheovu mez a dochází mezi nimi k výměně hmoty. Nevím, co to přesně  znamená po fyzikální stránce, ale zdá se mi to pro dvojici Šlitr – Suchý vhodný příměr.

Třetí důležitá vzpomínka : Matka Kuráž a její děti ve Stavovském divadle.

Reklama

Čtvrtá vzpomínka : Living Theatre a jejich Antigona v hospodském sále restaurace Na Ořechovce. Jako dítě jsem tam chodíval tatínkovi pro pivo do džbánku, pak jsem tam chodil pít pivo a hrát mariáš. Jednou jsem se nečekaně ocitl na tomhle ilegálním představení, které uspořádala Jazzová sekce. Divadlo s takovým absolutním nasazením jsem od té doby neviděl. 

Pátá vzpomínka: Bouda bratří Formanů, představení v Plzni. Jeli jsme tam z Prahy, vzal jsem tam s sebou svoje syny a synovce, bylo jim tehdy kolem 12 let a myslel jsem si, že tohle opravdu vidět musí. Dodnes je to pro ně silná vzpomínka, udělali jsme dobře. Cikánská kapela, červené víno, polévka, černý pták letící uprostřed sálu, svlékající zpěvačku. Opravdu!

Laskaví čtenáři Respektu, prosím, doplňte mé vzpomínky před usnutím… 

Pan Víšek mi připoměl Činoherní klub, děkuju. Stejně jako on si vzpomínám na Revizora, ale hlavně se mi vybaví naprosté herecké zjevení : Petr Nárožný jako Hejtman z Kopníku. Ten člověk, který se veřejnosti do té doby  zjevoval v televizi se Šimkem a Sobotou v trapné trojici, najednou zářil! A podruhé mne uchvátil lidsky, když v době procesu s Jazzovou sekcí obíhal po Praze čerty ďábly, sbíral podpisy a peníze, sháněl cokoliv, co by dostalo Josku Skalníka z vazby…

Luděk nás pokáral za pragostřednost, a má pravdu. Divadlo v Chebu, Hradci Králové, Olomouci, Hronov. Přiznávám, přes tohle všechno jsem se do divadla dostal skoro vždycky jen náhodou, ale jaké jsem měl štěstí.

Pan Orna se mě ptá, na co že to chodili moji rodiče. Vybavuje se mi, jak se maminka vystrojila do modrého kostýmku a připnula si zlatou brož, tatínek se oblékl do svého nejlepšího obleku (z těch dvou) a vyrazili do Lucerny na Louise Armstronga. Nemohl jsem spát, protože se mi po mamince stýskalo. Přišli celí veselí, až nad ránem z Lucerna baru. Taky se takhle vypravili na Člověka z půdy, zpíval tam jeden maminčin bratranec z Brna. A zase ten Lucerna bar …

Šestá vzpomínka : Jakub a jeho pán, Bartoška s Heřmánkem … bylo to Žižkovské divadlo? Ale bylo to úchvatné.

Vzpomínka sedmá : Ypsilonka, Lábus jako Macbeth.

Za osmé : a nesmyslně – hledám-li spolupamětníky.  Zimní pohádka ve Stratfordu 1973. Úchvatné představení. Rozuměl jsem každému desátému slovu. Pozoruhodná snaha herců vyslovovat každé "r" zněle a zvonivě, jak to dělají středoevropané (nebo dosud někteří Skotové).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama