Vedu si soukromé sázky na to, které dílo přežije století. Velikou životaschopnost mají díla autorů, jejichž život se stal sám příběhem. Babička přežila do jednadvacátého století hlavně kvůli osudu Boženy Němcové, Máj se dnes čte jako doplněk Máchových hambatých deníků. Co jinak přežilo z celé české literatury 19. století?
A co přežije ze století dvacátého? Málokoho mám tak rád, jako Karla Čapka, ale u něj bych sázel spíš na Povídání o pejskovi a kočičce než na Krakatit nebo Bílou nemoc. Kdo se skrývá za Prokopem, princeznou nebo doktorem Galénem, to už nezajímá nikoho.
Sázím taky na Saturnina, ale mám pochybnosti o Švejkovi. Mezi mé favority na přežití patří dva romány, které o druhé polovině dvacátého století v Čechách vypovídají víc než historické práce. Kunderův Žert a Vaculíkův Český snář kromě toho vypovídají i o svých autorech.
Paradoxně to dnes vypadá, že Žert přežije i kvůli odhalení Kunderova skutku z roku 1950. Nevím, jestli ten skutek mám označit za hanebný čin, selhání, naivitu nebo výsledek obavy z provokace. Zdá se, že spor o výklad Kunderova skutku pomůže jeho dílu přežít.
Mrazivé je, že ve sporu o Kunderu se zapomíná na zničený život pana Dvořáčka. Přitom léta věznění neviného muže jsou věcí nesrovnatelně vážnější, než charakter jednoho spisovatele nebo přežití jeho knihy. Ach jo.