Reklama
 
Blog | David Uhlíř

Jak to chodí v Nigeru

Pokud si myslíte, že nás čekají zlé časy, tak se pletete. Čekají nás jen prázdné peněženky. Zlé časy totiž mají jinde, ale stejně žijí. Mám sestřenici, která prakticky od narození žije ve Francii, ale aby si udržela češtinu, takmi  občas píše česky. Byla navštívit svoji dceru Elodii (přezdívanou Lodička), která pracovala v Nigeru. Sestřenice mi o tom napsala tento dopis, do kterého jsem jenom doplnil některé háčky a čárky. 

Reklama

V tom malým strašně daleko (od hlavniho mesta Niamey stejne daleko jako Praha Pariz, 1350 km) městě, kde bydleli Elodie a Nicolas, Maené Soroa, 7000 obyvatel, jednu dobu nebylo nic než cibule a citrony, a "mango"(dovoz s vedlejší Nigerii), a pak o měsíc později nic než cibule, citrony a naštěstí okurky (protože už začalo pršet a ty okurky už měli čas vyrůst). Jinak maso, teda pro lidi nedostupitelně drahý, vejce taky strašně drahý, jedno vejce třikrát tolik jako plná "kalabas" mil a kyselýho mléka, a k tomu ještě trochu divný, když byli ty horka a žádný deště, žloutek nebylo vůbec možný rozlišit od bílku. Chleba taky pro ty normální, chudý lidi, úplná pochoutka, i když stál tak, že za tu plnou kalabasu s milem a mlékem jsi měl něco jako tři housky. U stanic, kde stavěl autobus v malých vesničkách, kde nikdo nemohl prodávat svůj výrobek sýru, (protože transport neexistuje a neorganizuje se vůbec) se mohl kupovat sýr za skoro nic, pro naše peníze ovšem a ne pro ty lidi s Nigeru.A to vůbec se všeho nejhorší je, že u každý zastávce ty "bohatý", který cestovali, si koupili sýr, nebo yogurt vyrobený a prodaný v plastikovým sáčku, nebo chleba, vejce anebo kukuřici, když se ten autobus rozjížděl, tak to, co nesnědli, házeli oknem, aby ty chudý anebo ty děcka to pak dojedli, třeba nedohryzanou kukuřici atd., a treba i to nedojedli schválně, aby někdo se ještě mohl s toho najist.

Hlavni jidlo je "mil", který je rostlina velká asi jako kukuřice, ale na klasu je velký množství malilinkých zrníček,menší než rýže nebo obilí, o málo větší než mák. Ono to roste když je dešťová sezona, všude v Nigeru kde prší, to je od června do září (3 měsíce), ale v severu velká část toho Nigeru (asi 90% té zemi, ovšem tam nebydlí moc lidí) se podobá poušti a tam to už neroste. Tam se ty lidi živí jenom tím, že maji ovce, kozy, zebu (jako krava svelkýma rohama), a i velbloudy, a prodávají mléko a ty mláďata těch zvířat, a kupujou mil.

No a tak ten problém s tím milem je, že je to strašná práce, oni to jí v poledne ivečer, a to trvá dvě hodiny ráno a dvě hodiny vecer to rozmlátit, to těm ženám bere denně strašně moc času. Pak se to jí, když je mléko, buď s mlékem, je to docela dobrý, když jsem to chystala s moc mlékem (to mléko ovšem je kyselý v těch vedrech) a málo milem, oni to ovšem mají naopak, s málo mlékem, a to už neni na naši chuť vůbec dobrý. A když není mléko, tak s toho dělají taky jako kaši s vodou, aneb něco jako těsto, jako kdyby se dala dohromady vařený rýže. A hlavně to pro nás nemá žádnou chuť a neni to pro nás vůbec dobrý, i když Elodie a Nicolas si už na to dost zvykli.

Takže pokud jsou lidi o něco bohatějši, kupujou rýži s kterou není vůbec tak moc práce. Lidi jsou spíš tenký, a i hubený, ale maji v sobě hodně energii. Jenom ty bohatý jí opravdu dostatečně a jsou tlustý. Ta tloušťka je opravdu jako znak bohatství.

Když mají, ve městě, tak rádi kouři cigarety, ale hlavně žvejkaji "kola" ořechy,to neroste v Nigeru, je to od zemí víc na jihu, a to nestojí tak moc, a má to asi vliv jako kafe, a třeba v autobusový stanici ten, co měl lézt na střechu autobusu a sundávat kufry a zavazadla si stěžoval, že na to nemá sílu, jestli mu někdo nezaplatí kolu. A ve vesničkách to mají hrozně rádi, když se jim to přiveze….

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama