Reklama
 
Blog | David Uhlíř

Back in fitko!

Ateisté nahrazují sebetrýznění posilovnou, mši operou, půst dietou a zpovědnici lhátkem psychiatra. Tak činím i já.

Své drobné freudovské přeřeknutí lhátko/lehátko jsem v perexu úmyslně neopravil.

(Přeřeknutím podle Sigmunda Freuda odhalujeme své skutečné myšlenky. Jedna moje sekretářka psala vždycky do adresy "Státní banda československá", když jsme psali do banky… Taky se vypráví  v oblíbeném vtipu o psychiatrech, jak jeden povídá druhému – pane kolego, dnes ráno při snídani jsem se dopustil menšího freudovského přeřeknutí a své ženě jsem místo "miláčku, mohla bys mi prosím podat máslo?" řekl "ty krávo jedna stará, zkurvila's mi celý život!")

Zpět k fitku.

Reklama

Posilovna bývala vždy v mých myšlenkách obestřena nimbem výjimečnosti. Moje představy o ní pocházely jen z vyprávění o velkém  Arnoldovi a ze shlédnutí středometrážního pornografického filmu (rok výroby 1979), který se v prvním poločase odehrával v posilovně. Oba hlavní aktéři si na cvičících nástrojích činili různá potěšení, ke zvýšení dokumentárního účinku měla hlavní hrdinka po celou dobu filmu na nohou také kolečkové brusle. Druhý poločas se konal v holičské oficíně …

Před několika lety jsem byl proti své vůli zatažen do tohoto prostředí. Ke svému milému překvapení jsem se namísto nabouchaných kulturistů setkal hlavně s plachými ajťáky, kteří se snažili stejně jako já shodit pupky vypěstované za pomoci buráků a brambůrků u počítače.

(Ajťáci. Moje žena mi nedávno vyjevila, že v jejich firmě působí dva Ajeťáci, kteří jsou spektakulárně neschopní. Domnívala se, že jejich přezdívka je odvozena od postaviček Pata a Mata z animovaného seriálu A je to.)

Zpět k fitku.

Po krátké čtrnáctidenní nemoci a náledující roční simulaci přetrvávajích zdravotních obtíží jsem se tam zase vypravil. Všechno jsem shledal mile při starém. Mimořádné cenové nabídky, které platily jen do konce ledna 2008, platí i do konce ledna 2009. Puch potu přetrval. Omlácený roh v šatně je na svém místě, stejně jako ulomená klička ve sprše. Jen ten příjemný pán, se kterým jsem se vždycky bavil o bicyklování v Chorvatsku, definitivně loni v létě shodil pupek, byl zpopelněn a rozprášen do moře v Trogiru. 

Moje milá trenérka je prý konečně těhotná a vdaná, odstěhovaná kamsi daleko na jih, do Budějic.

Indové, kteří ještě předloni na podzim tvořili polovinu osazenstva, dokončili svoji práci na softwaru pro DHL a zmizeli také na jihu v Pandžábu. (Ptal jsem se jich tehdy v sauně : jak je to možné, že vy Indové jste na programování tak nadaní? Říkali : když je nás miliarda, tak se tam pár chytrých najít musí…)

Nastavil jsem si včera na mučících nástrojích to nejmenší závaží. Dětská slavnost. Ráno jsem nemohl hnout namoženými svaly.

Večer jsem své masochistické náhražky křesťanství doplnil holdováním umění. Po sebetrýznění v posilovně jsem šel popřát Zdeňkovi Sýkorovi k jeho 90. narozeninám, ač nepozván. Mělo to atmosféru jako audience u papeže. Galerie byla za účelem oslavy vymalována na tmavošedo, na zdech visely návrhy Sýkorových mozaik pro větrací komíny letenského tunelu. V galerii nebylo k hnutí, šampaňské teplalo, Sýkorovi žáci o průměrném věku 75 let šermovali hůlkami a cigaretami. Uprostřed galerie na jediné židli seděl Zdeněk Sýkora, přijímal holdování a udílel audience. Svých 25 růžových tulipánů pro Zdeňka Sýkoru jsem se nakonec neodhodlal předat. Jel jsem domů a tulipány dal doma do vázy. Vypadají náramně.