Komentáře: Advokáti

Od: Anonym

Anonym — Wed, 25 Jan 2023 13:37:45 +0000

Od: babza

babza — Fri, 12 Dec 2008 16:44:50 +0000

Neznám Rumpolea.
To, že jsem se setkala se Živ.adv. je jen dílem náhody, resp. bylo to dáno zájmem mého otce, který byl, dokud mu to režim dovolil, soudce. Ale jistě již spolupráce Otakara Motejla musí být zárukou – zkusím si to sehnat. Zdravím.

Od: David Uhlíř

David Uhlíř — Fri, 12 Dec 2008 16:30:08 +0000

Vážená paní Babzo,
děkuji za nabídku, Život advokátův znám a mám, v pěkné modré vazbě, byla to jedna z mých oblíbených knih ranného mládí, společně s životopisem Clarence Darowa a detektivkami E.S. Gardnera tvořila romantický základ pro mé profesní rozhodnutí. Dnes ale vím, že kupř. příběhy o obhájci Rumpoleovi jsou pravdě blíž. Znáte Rumpolea? Skvěle přeložila Jana Klusáková, odborná spolupráce Otakar Motejl.

Od: babza

babza — Fri, 12 Dec 2008 13:30:50 +0000

Můj otec (1906)
měl ve své knihovně knihu od Pierluigi a Ettore Erizzo – Život advokátův. Vyšla v roce 1941 a četla jsem ji ještě hodně mladá. Mám ji nyní v knihovně já a váš článek mě přiměl, že jsem si ji teď nachystala, že si ji znovu přečtu. Moc si z ní nepamatuji, ale dokonale mi tenkrát v hlavě utkvělo tvrzení autorů, že pokud člověk v rodině nedostane od dětství základy správného společenského chování a sociálního cítění, nemá šanci v dospělosti to dohnat. Je to kniha stará, ale pravdy v ní budou asi věčné. Nechcete ji?

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Fri, 12 Dec 2008 08:22:58 +0000

Jiří, to je přesné,
sympatický je ti ten, kdo v sobě má to, co sám nejvíc oceňuješ.

Šťouravá otázka – když tu radost ze života u někoho necejtíš, tak kdy je ti i přesto ten člověk sympatický? Co třeba… hm, teď jsem sem chtěl hodit jméno nějakého „temného“ autora – a nikdo mne nenapadl, asi takové nečtu 🙂

Od: Jiri Nemcik

Jiri Nemcik — Fri, 12 Dec 2008 00:15:38 +0000

sympatičnost
můžu soudit jen subjektivně… myslím takhle – sympatická mi může bejt i hajzlbába. Důležitý je, jestli u ní cejtim radost ze života. Nezáleží na IQ…rozum, mozek, slova, smysl, nic takovýho s tím nemá nic do činění. Smích, radost, zdánlivě beze smyslu – ano.

Od: IVo Kaipr

IVo Kaipr — Thu, 11 Dec 2008 13:10:53 +0000

No to je právě ono – jaké je významové pole „sympatičnosti“?
Ten test by ukázal pole významů toho slova u advokátů a potažmo tak něco naznačil i pro celkové vnímání toho pole. Takhle je to přece vždycky, když něco „o lidech“ tvrdíme – používáme svoje významy pojmů a často zapomínáme, jak jiný význam má u téhož pojmu druhý člověk. Nejde o stanovení „objektivního kritéria sympatičnosti“, ale o lepší uvědomění, jaké je statistické rozložení jednotlivých „segmentů významu“ toho slova.

Tebe by nezajímalo, jak moc lidí označí druhého za sympatického jen tehdy, když ve všem souhlasí, proti počtu lidí, kteří na tohle neberou zřetel? Já bych třeba řekl, že sympatičnost nezávisí na absolutním počtu souhlasných odpovědí, ale na vlastní vnitřní hodnotě témat, se kterým je ten druhý v souladu nebo nesouladu. Tj. posuzování okolí samozřejmě vypovídá o mně samotném.

Leze z toho šíleně složitá záležitost, ale podle mne by takovéto výzkumy dokázaly odhalit podstatné parametry společnosti. Možná se něco podobného semtam dělá – ale spíš si myslím, že moc ne.

Od: Angela

Angela — Thu, 11 Dec 2008 12:34:01 +0000

Jsem skeptická
co se týče tvé „objektivizace“ sympatičnosti, Ivo.

Kdo vybere advokáty, kteří mají posuzovat (ne)sympatičnost klientů? Random výběr nebo musí i oni absolvovat předchozí test (ne)sympatičnosti?

Je sympatický – rozuměj sociálně úspěšný – (jediný poněkud „objektivní“ kritérium, které mi napadá), kdo má 5, 10, 20, 100 přátel v mobilu? Je nesympatický ten, komu srmdí z úst? Je sympatický ten, kdo vždy se vším souhlasí?

Od: Angela

Angela — Thu, 11 Dec 2008 12:26:17 +0000

To Jiří Němčík
Baví mě dobrá ironie, černý humor a absurdita. Nejvtipnější jsme, když něco (vtipného) říkáme, co bylo myšleno vážně.

Od: Jiri Nemcik

Jiri Nemcik — Thu, 11 Dec 2008 12:17:44 +0000

vtipy
To mi připomnělo, že mý partnerce přijde na mých vtipech nejvtipnější má snaha být vtipný. Kolikrát se směje dvě minuty, jenom tomu, jak očekávám, žes se bude smát. Já se pak směju také. Takže to funguje i takhle…záleží na naladění, více než na samotný vtipnosti vtipu. Ta se ostatně měřit nedá. 🙂